Noob programuje pro #Android II : Víme, proč používat git nebo něco podobného?

Psát aplikace neobsahující více oken je jako nečinně koukat, jak přítelkyně masturbuje, a nezakročit. A to toho zrovna moc o Android aplikacích nevím. Vlastně toho celkově moc nevím o mobilních aplikacích. Kolik ale existuje aplikací bez “více okýnek?” Moc ne. 

No dobře, v Android aplikaci lze ono “přepínání” udělat pomocí třídy Intent (jmenný prostor android.content.Intent). Jednoduše vytvoříte dle dokumentace novou instanci třídy Intent a ve správný okamžik jí předáte startActivityForResult() a nebo startActivity(). Jako “správný okamžik” je vhodné pojmout například stisknutí tlačítka s nápisem “Chci kurva na druhou akci!” Na toto tlačítko samozřejmě pověsíte event handler (setOnClickListener) a všechno to nějak začne fungovat.

Ale.

Je zde jedno malé ale, o kterém jsem bohužel neměl při svém prvním pokusu ani tušení. 

v Manifest souboru aplikace totiž musí být další aktivita přidaná. To jsem si zkrátka už nepřečetl a asi tak 3 hodiny jsem bloumal nad vývojovým prostředím a nemohl se dobrat žádného výsledku. Tento “fail” totiž zorvna patří k chybám, o kterých vám vývojové prostředí neřekne ani popel. Jen mě mrzí, že jsem se nekoukl do debugeru, kde hláška pochopitelně byla, a začal jsem v aplikaci dělat řeznické úpravy, při kterých jsem jí osekal až na dřeň a nechal v ní pouze metodu onCreate.

Zbytek jsem si zkopíroval do clipboardu s tím, že si ho hned po mazání uložím do nějakého souboru na ploše.

Lusk.

Jak jinak - asi za 0.5 sekundy jsem na nějaké ukládání zapomněl a zkopíroval něco jiného. A tím jsem poslal svou celodenní “práci” do nejhlubších prdelí světa.

Za sebe můžu doporučit jen jedno - používejte git (pro eclipse existuje opravdu krásný doplněk eGit), používejte svn … klidně si nastavte úlohu na pravidelné vykopírovávání. Je to šumák. Ale neserte na to jako já. Nevyplácí se to.

Tags: Android git fail

Noob programuje pro #Android I : brácho, půjč mi Android!

Rozhold jsem se, že tuto životní etapu související s s programováním pro operační systém Android náležitě zdokumentuji. A nějak mě nenapadá lepší způsob, než to udělat pomocí svého nerdího blogu (kam jinak moc nepíšu).

Než se dostanu k jádru věci - rád bych se zastavil u slepé, nikam nevedoucí, cestičky, kterou jsem hrdě vyšlapoval minulý týden. Adobe Air. 

Mnozí z vás určitě netušili, že pomocí Adobe nástrojů můžete prgat aplikace jak v čistém ActionScript2, tak i ve frameworku Flex.

Jo, opravdu to jde. Abych pravdu řekl - ActionScript3 se mi líbí. Když jsem si zvykl na trochu zvláštní typování proměnných typu var promenna1:TextBox = new TextBox (tou zvláštností je samozřejmě dvojtečka za názvem proměnné, která je pro AS poněkud charakteristická) - aplikace se mi psali pohodlně a kód navíc vypadal velmi pěkně, klidně bych si dovolil jeho čistotu srovnávat s kódem napsaným v C#. No, rozhodně se to nepodobá JavaScript slepencům, protože jak jistě víte - ActionScript je ECMAScript, což mají s JavaScriptem společné. Asi čekáte na můj důvod, proč jsem s tím sekl. Takže …. Pure ActionScript aplikace v základu neobsahuje žádnou knihovnu, která by nějakým způsobem ulehčovala vytváření formulářových prvků (textbox, button atd.). Je sice pravda, že na internetu můžete sehnat celou řadu knihoven, tyto knihovny jsou ovšem ve většině případů takřka nepoužitelné (většinou jsou pro desktopové použití a po zvětšení na přijatelnou ‘mobilní’ velikost dojde k nějaké ošklivosti - např. zjistíte, že text v tlačítku nelze vertikálně centrovat) a nebo jsou doslova gigantické. V důsledku této vlastnosti po zkompilování jednoduchého “Ahoj světe” s využitím pár formulářových prvků dostanete asi 1 MB velký soubor. A co to jako má být, když stejně velké soubory lezou i z Adobe Flex? Používání AS3 na vývoj Android aplikací tedy nese spíše negativní vlastnosti, a to stále nemluvím o nutnosti instalace Adobe Air na straně mobilního telefonu. Jestli má tohle být daň za možnou multiplatformnost (aplikace v Adobe AIR můžete údajně provozovat i na iOS a BlackberryOS) - seru na multiplatformní vývoj. 

A chcete vědět, proč jsem nezačal dělat ve Flex-u? Viděl snad někdo z vás, jak vypadá MXML? Jestli ne - rád předvedu.

Zdrojový kód je směs AS3 a XML. AS3 je pro skriptování akcí a XML pro design. Jestli vám uniká důvod mého znechucení - každé normální prostředí cpe tyto informace do různých souborů (třeba to tady taky jde, ale kdo to má jako zkoumat). A pak je tady druhá, již zmíněná, věc související s velikosti výstupních .apk souborů. Schválně jsem vyzkoušel tenhle Hello World exportovat. Kolik tipujete? Je to přesně 644 kB. To je dost. To je dost směšné.


Intermezzo : brácho, půjč mi Android

Jsem zastáncem klasických telefonů. Momentálně mám Nokii X2-02 (Dual sim) a tenhle telefon splnil veškerá má očekávání. Umí volat a jdou na něm psát SMSky. A jestli tušíte, kam tím mířím - ano, nemám žádný smartphone. Jediný Androidí telefon má v rodině můj těžce alternativní brácha “v pohodě kámo … dáme si brko.” Naivně jsem si myslel, že mi bratr třeba na pár hodin své HTC Evo 3D zapůjčí. Ale - myslet znamená hovno vědět. Vždy se dočkám maximálně pár minut, které mi málem ani nestačí k instalaci aplikace, natož pak k testování. Netajím se tím, že je moje situace nanejvýš trapná - chci patlat aplikace pro Android a nemám to na čem testovat. Musíte si ovšem uvědomit, že si nejprve potřebuji vyzkoušet, zda-li mě to bude bavit, a pak si teprve koupím vlastní. 

Včera jsem se zkoušel na Twitteru ptát, jestli se někdo nezbavuje nějakého staršího Android telefonu. 

Bohužel se mi nikdo neozval. Tak to budu asi muset vyřešit jinak … no nevadí.


K čemu jsem díky této aférce s Adobe AIR dospěl? Jedinou cestou, při které nepřijdu i o zbytek vlasů, je vývoj pomocí oficiálního SDK. Osobně je to pro mě “odříkaného chleba největší krajíc,” protože aplikace na Android se mlátí v Java. No a k té jsem si zkrátka nikdy nenašel cestu.

Díkybohu Java nepatří mezi syntaktické ošklivce, dost se podobá C# a potažmo i ActionScriptu. S inspirací (jako kdo od koho okoukával) to bude dost možná opačně, uvědomte si ale, že nejsem historik, a tak ode mě neočekávejte dokonalý rodokmen programátorského světa.

Takže jsem si stáhl Eclipse. Docela mě překvapilo, že za to nemusím nic platit. Nebo na mě prozatím nevyskočilo žádné “kup nebo zemřeš” okýnko. Do Eclipse jsem si nainstaloval Android ATD plugin a pak jsem začal s instalací SDK. Ve výsledku to znamenalo, že jsem v sobotu večer přítelkyni stále opakoval “už to bude stažené” a u PC jsem ztvrdl asi do jedné ráno. A bylo to hlavně z toho důvodu, že se mi nechtěl spustit virtuální Android, na kterém bych otestoval svou první Hello World aplikace. Naštěstí se mi z fór podařilo zjistit, že chybu s chybějícím .img souborem vyřeším instalací ARM EABI v7a system image pro SDK 4.03 (API 15) a ARM EABI v7a system image pro SDK 4.0 (API 14).

Ta-dá! Moje první Hello world aplikace s využitím EditText widgetu. Krása.

Ono se na Microsoft SkyDrive něco změnilo?

SkyDrive používám zhruba čtyři roky - pokud se nemýlím. Začal jsem s tím v dobách, kdy byl termín “cloud” (který mimochodem z celého srdce nenávidím) teprve v plenkách a dropbox či služby jemu podobné, tedy i SkyDrive, se nazývaly jednoduše online úložišti.

Nutno podotknout, že v dobách, kdy jsem se ke SkyDrive dostal, se jednalo o značně pokrokovou službu, jenž nabízela úžasných 20 a nebo 25 GB (číslem si opravdu nejsem jistý) prostoru zadarmo. To žádná konkurence neměla, bylo sice pár aplikací, díky kterým jste mohli gmailovou schránku využívat jako úložiště, ovšem šlágr to zrovna nebyl. V těch dobách jsem vlastně ani neměl tušení, že Apple dělá něco jiného, než homosexuální eMac, a tak nemůžu sloužit jako historik, abych vám pověděl, jestli i Apple měl nějakou takovou službu. Každopádně dropbox byl zatraceně chudý příbuzný a u neplacené varianty jste mohli využívat 1 GB prostoru (a za to bych taky ptáka do ohně nestrčil). Oproti ostatní službám však dropbox exceloval svým desktopovým klientem. Ten stál za prd i u Microsoftu. Vzpomínám si, že synchronizace dokumentů šla nastavit jakýmsi podivným způsobem nad každou složkou (používal se na to live sync?) a že se to celé chovalo naprosto nelogicky, někdy se dokumenty “objevili” na online úložišti a někdy ne. A to jsem nezkoušel synchronizaci mezi několika stroji. Ještě že tak. Pak přišla na řadu slepá vývojová větev pojmenovaná jako “Live mesh.” Tato služba měla propracovanější desktopovou aplikaci a docela povedené webové rozhraní obsahující i správce souborů vycházejícího z klasického exploreru. Po pár měsících provozu (mohl to být třeba i rok … lidi, vždyť já si ani nepamatuji, co jsem snídal!) ale Microsoft oznámil, že Live Mesh bude končit. Uložená data myslím převedli na SkyDrive a tím epizoda Live Mesh skončila. 

Na pozadí všech těchto událostí jsem se svým (nebo lépe řečeno zapůjčeným) doménovým jménem vrany.name přešel pod domains.live com a získal jsem další live účet, kam jsem si prostě na SkyDrive začal přes webové rozhraní zálohovat data (fotky, dokumenty a tak). Dokonce jsem začal používat alternativu Google Docs, která se Microsoftu mimořádně vydařila především díky dokonalé podpoře Microsoft Office dokumentů (včetně MS Office > 2007 .docx dokumentů). Kdyby se tohle Microsoftu nepovedlo - byla by to docela ostuda. Kdo jiný by to měl dobře podporovat, že?

Nicméně asi tak před týdnem byl na Twitteru SkyDrive hashtagem číslo 1 (a nebo číslo 2). Možná to bylo způsobeno “revolučním” příchodem GoogleDrive - nevím. Takže jsem si hned šel prohlídnout, co tak revolučního se na SkyDrive odehrálo, že se to na internetu tak propírá.

Podle všeho Microsoft přišel s novou desktopovou aplikací a taktéž snížil výchozí velikost úložišť na 7GB (naštěstí mi jako stávajícímu zákazníkovi nabídl bezplatný upgrade zpět na 25 GB). Jinak jsem ale neobjevil nic nového. Webové rozhraní se chová stejně, editace MS Office souborů pomocí MS Web Apps se chová úplně stejně, nahrávání je úplně stejně svižné …. dokonce i podpora Apple zařízení zůstala při starém.

Tak mi někdo vysvětlete všechen ten cirkus kolem staré služby. Mám to snad brát jako objevení Ameriky uživateli mobilních zařízení? Jestli je moje domněnka správná - svět je ještě debilnějším místem, než jsem si vůbec kdy myslel :D

Dámy a pánové - tohle je Amway!

Dámy a pánové - tohle je Amway!

Rok bez internetu!?

Paul Miller z magazínu The Verge včera oznámil, že na rok opouští internet. Dle jeho slov opouští jednu z pěti největších technologických inovací vůbec. Celý článek si můžete přečíst po přejití na tento odkaz. V kostce v něm autor zmiňuje, že internet se stal nedílnou součástí jeho života a zaplnil i místa, u kterých si není jistý, jestli je to správně.

Zkusil jsem si představit, jestli bych dokázal po celý rok existovat bez internetu. Samozřejmě jsem z celé rovnice vypustil zaměstnání, kde z pochopitelných důvodů nemohu bez internetu efektivně fungovat. Takže tady mluvíme spíše o osobní rovině. To vypadá jako jednoduchý úkol, místo brouzdání po internetu se půjdu projít nebo ulovit nějakou keš. Kéž by. Právě jsem totiž v celém nápadu udělal ideovou díru. Ke Geokešingu je potřeba internet. Samozřejmě.

Ok. Takže bych chodil na normální procházky do přírody, fotil bych hezké scenérie digitálním fotoaparátem a fotografie bych si nechával pouze na pevném disku. Nezálohoval bych je na žádné úložiště umístěné v internetu - a to jsem si na flickr soukromé fotografie zatraceně zvykl. Pak bych je mohl ukazovat širokému příbuzenstvu, když by přišli třeba grilovat. Z té představy se  mi dělá šoufl, ale musel jsem něčím vyvážit vystavování fotek na Facebooku, twitteru a nebo flickru. I když je to krajně nechutná “náhrada.”

Pak bych si také mohl číst. Ale jak? Krmení pro svého Kindla v současnosti sháním na internetu, kosmas, palmknihy a nebo warez u knih, které nejdou koupit. Pokud se nemýlím - žádná offline distribuce elektronických knih neexistuje. Snad už jen proto, že to nedává vůbec žádný smysl. Musel bych se vrátit ke knihám papírovým - zase bych měl jednu ruku namakanou více než druhou, špinil bych papír mastnými paznehty a věčně bych hledal schované přebaly. Dobře, to by asi nebyl problém. Tím zásadním problémem by ovšem bylo, že bych nikdy nevěděl, co si mám koupit. Nebo vy snad znáte nějaký plátek, kde píšou normální recenze knih, na jejichž základě by se člověk mohl rozhodnut do které publikace chce investovat peníze? Zřejmě bych si kvůli tomuto faktoru musel projít fází, kterou jsem už absolvoval v mládí (když mi bylo nějakých 12). Četl bych množství knih, z kterých by prostě tak 90% byla odpadová literatura (takový koeficient totiž platí pro všechnu literaturu). Zkrátka i prosté čtení knih by bez internetu stálo za prd. S hudbou a filmy je to takřka to samé. Vždycky bych půl dne přešlapoval po krámu, abych si pak koupil tu největší sračku, což bych samozřejmě zjistil až doma, protože jsem si předtím nemohl pustit na Youtube ukázku a nebo se podívat na trailer.

A mohl bych hrát hry na xboxu bez připojeného xbox live. V tom by mi asi nový životní postoj nemohl zabránit. Tím bych ale přišel o stahování záplat. Asi všichni víme, jak se v dnešní době dlabe na dolaďovaní her. U pultu v obchodě si skoro vždycky koupíte zabugovanou beta-verzi hry, ke které autoři možná někdy v budoucnu vydají nějaké záplaty. To je zkrátka fakt a největší bolest současného herního průmyslu. Tohle by byl teda zatracenej vopruz. Když si představím bugy ve Falloutech (III & New vegas) či Skyrim … no to potěš prdel. 

No a když o tom všem tak přemýšlím - mohl bych se vykašlat na všechny tyhle geekovinky a prostě se známými chodit na pivo. Vzal bych mobil, zkusil jim zavolat a bylo by to. Při mém štěstí by se ale ozval hlas, který by mi oznámil, že volané číslo neexistuje. Tak bych zjistil, že si ten a ten známý změnil číslo. Podíval bych se po jiném …. jenomže jak, když bych nemohl na ten podělaný Facebook?

Ahhhhhhggrrrrrr!!!!


Paul Miller to vystihl dokonale - internet zaplňuje všechny prázdná místa, což určitě není správně. Teď si zkuste představit, co by se stalo, kdyby někdo provedl teroristický útok na významné optické trasy a vyhodil do povětří nejdůležitější světové Internet eXchange Pointy. Všichni na Wall street by přestali  prudit s jejich špatnou životní úrovní a celý svět by začal táhnout za jeden provaz - jeden provaz ztroskotanců závislých na internetu. A já bych tam byl taky.

To je opravdu cool :D.

Tags: internet

Sinatra, Nginx a passenger : velká párty na Debian

Před dávnými časy jsem se tímto tématem zaobíral na blogu abclinuxu.cz, od těch dob jsem stihl pochytit pár drobností ohledně linuxu a zjistil jsem, jak moc zoufalé bylo moje minulé počínání. Takže tenhle článek můžeme považovat jako 2.0 verzi článku minulého, kde uvedu pár drobných zlepšení a rad pro provoz Sinatrových aplikací na linuxovém stroji.

Máme ruby?

Samozřejmě, že nemáme. Pokud chcete nejnovější verzi ruby - budete muset použít RVM a nebo budete muset sáhnout po ‘klasické’ kompilaci. Pokud vám ale bude stačit ruby 1.9.2p0 - můžete si ho nainstalovat příkazem apt-get install ruby1.9.1 rubygems1.9.1 ruby1.9.1-dev build-essential. Příkaz jsem trochu rozšířil, abychom mohli vykonávat všechny důležité kroky hned.

Balík build-essential je bezpodmínečně nutné nainstalovat pro budoucí upotřebení při získávání některých gemů, které se při procesu instalace sami kompilují.

Výběr gemů

gem install sinatra
gem install passenger

Těmito příkazy jsme si nainstalovali samotný framework a instalátor nginx s modulem Passenger.

Instalace Nginx a Passenger

Pokud jste použili standardní instalaci ruby (balík ruby1.9.1) - instalátor naleznete ve zhruba takto vypadajícím adresáři: /var/lib/gems/1.9.1/gems/passenger-3.0.11/bin/passenger-install-nginx-module . V opačném případě to prokonzultujte s find. find / -name ‘passenger-install-nginx-module’

Instalátor vás vždy nasměruje na správnou cestu, například v mém případě v systému chyběli některé knihovny, a tak o ně instalátor požádal. Po kontrole proběhne samotná kompilace a nahrání konfiguračních souborů tak, aby nginx fungoval s modulem Passenger. Na prográmku se mi hodně líbilo, že mi vypsal jména balíků přímo pro můj operační systém (Debian 6). Předpokládám, že to samé udělá i u ostatních normálních unix-like systémů.

Většina konfigurace se v průběhu instalace v podstatě nechá odbýt ponecháním standardních nastavení. Budete-li se držet standardních nastavení - Nginx včetně všech konfiguračních souborů naleznete v /opt/nginx.

Nastavení prvního VirtualHostu

Konfigurační soubory serveru Nginx hledejte v umístění, které jste zadali při instalaci. Právě tam by měl být adresář conf a v něm nginx.conf. 

Upravte ho. Najděte v něm sekci http, tam se můžete podívat, jak instalátor nastavil Passenger. Tam však nic nemusíme měnit, zajímá nás totiž jen odkomentovaná sekce server. Prostě tuto sekci smažte a nahraďte jí následující konfigurací.

     1  server {
     2    listen 80;
     3    server_name localhost;
     4    root /var/ruby/main/public;
     5    passenger_enabled on;
     6  }

Direktivu root samozřejmě musíte změnit v závislosti na vaší adresářové struktuře, se zbytkem už ale nemusíte hýbat. Bude vám muset stačit mé slovo, že to funguje.

Organizační struktura root adresáře aplikace

- public/
- log/
- tmp/
  - restart.txt
- application.rb
- config.ru

Jméno ‘hlavního’ souboru (v našem případě application.rb) je samozřejmě pouze a jenom na vašem uvážení.

Rackup soubor

Po zvolení toho pravého jména vytvořte config.ru (tzv. rackup soubor) a zajistěte, aby obsahoval něco podobného následujícím řádkům.

     1  require 'sinatra'
     2  require 'sinatra/flash'
     3  require 'mongo'
     4  require 'digest/sha1'
     5
     6  require File.join(File.dirname(__FILE__), 'application')
     7
     8  set :run, false
     9  set :environment, :development
    10
    11  FileUtils.mkdir_p 'log' unless File.exists?('log')
    12  log = File.new("log/sinatra.log", "a+")
    13  $stdout.reopen(log)
    14  $stderr.reopen(log)
    15
    16  run Sinatra::Application

Application na 6. řádku pochopitelně značí soubor s vaší aplikací. Koncovka .rb není podstatná (nemusí tam být).

Hlavní aplikační soubor (v našem případě soubor application.rb) pak může vypadat jako ta nejvágnější věc v naší galaxii.

     1  get '/' do
     2    "Ahoj světe!"
     3  end

Spojením všech zmíněných elementů získáte server naslouchající na portu 80, po příchodu vás slušně pozdraví. Tak se z toho klišé hlavně nepozvracejte.

Přidružené problémy

Jestli jste si pozorně pročetli organizační strukturu - v adresáři tmp se nachází soubor restart.txt. Tento soubor slouží přesně k tomu, co o něm říká jeho název. Pokud potřebujete aplikaci restartovat - poprvé stačí soubor v adresáři tmp vytvořit a při dalších požadavcích na restart změnit jeho časové razítko příkazem touch. 

Další problém, kterému jsem musel čelit, byla absence automatického startu serveru Nginx. K tomu se v Unix(like) světě samozřejmě používají init skripty. Tak jsem si jeden takový napsal. 

     1  #!/bin/bash
     2  #start          /opt/nginx/sbin/nginx
     3  #restart        /opt/nginx/sbin/nginx -s reload
     4  #stop           /opt/nginx/sbin/nginx -s stop
     5
     6  #----------------------------------------------------
     7
     8  case $1 in
     9  start)    echo "starting NGINX"
    10            /opt/nginx/sbin/nginx
    11            ;;
    12  stop)     echo "stoping NGINX"
    13            /opt/nginx/sbin/nginx -s stop
    14            ;;
    15  restart)  echo "restarting NGINX"
    16            /opt/nginx/sbin/nginx -s reload
    17            ;;
    18  *)        echo "Ussage:"
    19            echo "${0} (start|stop|restart)"
    20            ;;
    21  esac

Soubor je třeba nakopírovat do adresáře /etc/init.d a nastavit mu práva na spuštění. ( chmod +x /etc/init.d/nginx ) Příkazem update-rc.d nginx defaults jsem si pak zajistil správnou distribuci symbolického linku do příslušných adresářů, aby docházelo ke spuštění a vypínání při ‘defaultních’ runlevelech. 

Jak sami můžete vidět - můj init soubor je prostě jen hloupá kostra, ale svému účelu poslouží. Tím ovšem nechci říct, že bych mu svěřil osud nějakého produkčního serveru. Jednou patlal navždy patlal :D

Xbox 360: Digitální distribuce, koupě nového titulu a nebo druhá ruka?

Vyzkoušel jsem všechny tři způsoby. Pár her jsem si objednal z Xzone či Alza.cz, pár her jsem si koupil za Microsoft body přímo na portálu Xbox live a například Bioshock I jsem si koupil v naprosto dokonalém stavu na Aukro.cz.

Nová krabicová verze hry

Tak na tomto způsobu je samozřejmě asi nejlepší, že si můžete být na 100% jistí nepoškrábaným médiem. Pokud se pro hru vypravíte do kamenného obchodu - můžete začít hrát hned po příchodu domu a navíc budete mít krásnou krabici od hry. Na druhou stranu jsou hry v kamenných obchodech předražené i několik měsíců od vydání nové hry. V případě e-shopů musíte čekat několk dnů na dodání.

Digitální distribuce přes portál Xbox live 

Mezi hlavní výhody patří možnost nakupovat kdykoliv. Nákup je rychlí, postačí vám platební karta s aktivovanými internetovými platbami (opisování číslíček s karty), ale zrovna tak můžete použít i paypal (paypal musí být potvrzený, což se zase dělá kartou) či Microsoft body. Osobně jsem platbu řešil Microsoft body výhodně zakoupenými na Aukro.cz. Logickou nepříjemností plynoucí z digitální distribuce je nutnost stáhnout celou hru do herní konzole. Z pravidla se jedná o balíky dat o velikost dual-layer DVD, mluvíme tedy o +/- 8GB. Dále pak nemáte krabici, myslím že tohle je všeobecná potíž s digitální distribucí - vlastnictví je ryze imaginární a nehmotné. Dalším problémem je, že nemůžete s kamarády podnikat směnný obchod. Hru z konzole zkrátka nedostanete i kdyby jste se rozkrájeli. A nakonec: cena. Ta je u her zakoupených pomocí digitální distribuce takřka totožná s krabicovými verzemi. Navíc - používáte-li Steam a jste zvyklí na každodenní akce - u Xbox live se budete muset spokojit se zamáčknutím slzy. Slev a akcí tam opravdu moc není. 

Bazarované hry na Aukro.cz

Krabicové verze her můžete na Aukro.cz zakoupit za zlomek původní ceny dokonce i pár týdnu po vydání. Hry mívají zpravidla výborný stav a ve většině případů jsou prodávány prodejci zaměřenými na prodej PC / Xbox / PS her. Oproti předchozím způsobům distribuce je zde však nejistá doba dodání - většinou mluvíme o “pošlu to až se dostanu na poštu.” Někteří prodejci bývají velice neochotní co se kontaktu týče, a tak klidně na hru čekáte třeba i týden. Dále pak většina prodejců neumožňuje nákup na dobírku (mě to osobně nevadí) a zkrátka a dobře - je to prostě Aukro. Musíte doufat, že popisovaný stav hry po dodání sedět a taky si budete muset zvyknout, že prodejci o sobě nikdy nepíší, že hry jsou vyuzené jako prase, protože prodejce a nebo jeho přítelkyně kouří jako fabrika. U tohoto způsobu distribuce bych chtěl vypíchnout možnost platit pomocí platební brány u drtivé většiny prodejců. Tím pádem platební transakce probíhají extrémně rychle a Aukro podporuje internetová bankovnictví takřka všech peněžních ústavů.

V článků jsem samozřejmě nezmínil kamenné bazary. Vím, že síť JRC nabízí jakýsi odkup her, ale vždy, když jsem v JRC byl - nepodařilo se mi objevit titul, který bych si chtěl zahrát. JRC ovšem nemže za to, jaký mám vkus na hry. 

Jak sami vidíte - nákup her na herní konzoli XBOX 360 se řídí základním principem “sekni nebo řízni.” U mě vede první a třetí způsob. Digitální distribucí jsem sice zakoupil nemálo her, ale zpětně se mi to jeví jako velmi ukvapené a nevýhodné gesto. Digitální distribuce her v podání Xbox 360 vlastně ukazuje obecně známý fakt, že tento segment trhu má stále co dohánět, aby mohl masově uspokojovat své zákazníky. Tak snad si distributoři her společně s distributory elektronických knih brzy přešlápnou, aby jsme se konečně měli lépe.

Hrajete na Xbox live? Přidejte si mě do přátel.

Narodit se ajťákem

O tom, že řezníka a nebo kuchaře nemůže dělat úplně každý, nepochybuje skoro nikdo. O takovém urologovi nepochybuje asi už vůbec nikdo. Vysvětlete mi ale, jak si někdo může myslet, že informační technologie jsou obor pro každého, kdo zvládne absorbovat určité množství informací z daného IT sub-oboru. (Ano, správně. I IT má celou řadu dílčích podoborů.)

To ovšem není pravda, schopnost vydělávat si počítačovou gramotností , stejně tak jako v jiných oborech, je ve vysoké míře ovlivněna vrozenými či získanými vlastnostmi. Proto jsem si dovolil sepsat pár svých top vlastností, jenž by měl mít každý správný Ajťák.

  1. Samostatnost. Ačkoliv se většina pracovišť dělí na junior / senior pracovníky tak věřte, že pokud budete dělat povyk okolo utření vašeho zadku - ostatní na vás budou nasraní i v případě, že jste ten nejmladší junior v celé firmě. Schopnost samostatného uvažování a jednání je nejspíš nejdůležitější ajťákova vlastnost. Bohužel, jak se ukazuje, se tato vlastnost podceňuje a v mnoha firmách se nabírají zaměstnanci bombardující své okolí dotazy po celou dobu pracovní doby.
  2. Abstraktní myšlení. Problémy vyskytující se ve světě informačních technologií bohužel nejdou vysvětlit pomocí zvířátek a stromečků (i když se některé věci jmenují jako zvířata či rostliny). Některé problémy svou složitostí dokonce převyšují i schopnosti nadprůměrně nadaných jedinců a tudíž je jasné, že tenhle obor asi nebude nic pro lidi, kteří chtěli při Inception spáchat sebevraždu, protože tomu nemohli přijít na kloub. 
  3. Nespokojenost. Ajťák se nikdy nespokojí s povrchním faktem a nikdy neusíná s myšlenkami typu “tak to prostě je.” Koneckonců - svět nefunguje na základě povrchních polopravd, ale na základě principů a souvislostí. A právě souvislosti jsou to, co nás zajímá. Nespokojenost dále souvisí i s celoživotní touhou vzdělávat se. Ajťák, který se vysral na vzdělávání, je zralý na důchod a nebo změnu zaměstnání. 
  4. Otevřenost novým věcem. Když se rozhlédnu kolem sebe - musím si hořce přiznat, že svět informačních technologií je místem, kde se kumulují technologičtí pozéři, kteří uznávají pouze jednu, univerzální, pravdu. Jsou zde dva tábory: jeden používá výhradně Linux, miluje open-source kulturu a používání Windows je pro něj neomluvitelné narušení základních principů vesmíru. No a ten druhý tábor si za software zase rád zaplatí a lidi z druhého tábora nazývá sockami. A samozřejmě je zde i třetí tábor, s tím si ale v našich končinách nemusíme dělat starosti. Lidí krčících se u svítícího hliníku s výrazem “snad nikdo neví, že jsem gay”  je v naších končinách pořád stále málo. Každopádně ani jeden přístup není ten správný. Je přeci blbost vymýšlet instalaci Windows na pracovní stanici z nějakého net-booted Linuxu, když můžu mít net-booted Windows PE a všechno zvládnout v nativním prostředí. A naopak. A vůbec, homogenita nikoho nezajímá. Nejdůležitější konečný komfort při používání vzniklé záležitosti a především úsilí vynaložené při vytváření. A to souvisí s posledním a důvěrně známým bodem
  5. Lenost. Musí to být ovšem lenost, která koresponduje s předchozími body. Ajťáků, kteří jsou líní jako prase, znám opravdu spoustu. Ani jeden však nesplňuje mnou determinované kvality. Abych to nějak logicky shrnul: když se mluví o líných ajťácích - nikdo nemluví o lenosti chodit, učit se novým věcem a řešit problémy. Jde spíš o přímočaré myšlení, které dovede nositele mozku k nejrychlejšímu a nejefektivnějšímu řešení. Takže posuňte svou tlustou prdel dál do židle a čtěte, článek ještě neskončil.

Samosebou dává smysl, že do IT by se neměl hrnout nikdo, kdo není nadšený pro věc. Pokud však člověku zmíněné vlastnosti nechybí, je nadšený do všeho okolo počítačů a je připraven na život s hemeroidy, bolavou hlavou a skoliózou - není jediný důvod, proč se nestát ajťákem. 

Shrnutí: Teoretická znalost problematiky je bezcenná, pokud se vám nedostává inteligence. K čemu je vám ‘krok-za-krokem’ znalost konfigurace jedné řady IOS, když příští řada bude jiná a všechny ty hodiny strávené šprtáním vám budou k ničemu? Obecně jsou znalosti povyšovány nad schopnostmi, to ale neznamená, že se tak děje správně. Schopnost samostatně fungovat bez terorizování svého okolí debilními dotazy je důležitější, než doslovné recitování meisterstücku od o’reillyho. Zkrátka a dobře, pokud máte to, co jsem zmínil výše, teorii i praxi se naučíte. Opačně to ale nefunguje. Tak trochu soudnosti prosím. 

Tags: blog